www.neurologiepropraxi.cz / Neurol. praxi. 2024;25(6):486-490 / NEUROLOGIE PRO PRAXI 487 Z POMEZÍ NEUROLOGIE Komunikační strategie pro neurology při rozhovoru s pacienty s roztroušenou sklerózou při zhoršení diagnózy Strategie 1. Příprava Před sdělením zhoršení diagnózy je důležité lékařovo zklidnění a koncentrace. Lékař by měl zajistit důvěrné a klidné prostředí, v němž se oba mohou cítit bezpečně, kde má pacient posléze možnost vyjádřit své emoce, zvlášť obavy a doptat se na to, co mu není jasné. Dialog s pacientem by se měl odehrávat za zavřenými dveřmi. Pacient by neměl mít pocit, že lékař spěchá. Prostředí lékařovy pracovny s pacientem neverbálně komunikuje. Emoční i kognitivní nastavení lékaře je pacientem citlivě vnímáno. Proto je vhodné se před náročnou komunikací připravit několika způsoby: a/ Vytvořit bezpečné prostředí, viz výše. b/ I když je lékař zpravidla v časové tísni, vyplácí se před rozhovorem, věnovat pár okamžiků podkladům z vyšetření, aby si ujasnil, co a jak pacientovi řekne a nemusel dlouze hledat v podkladech v přítomnosti pacienta. Pro navázání vztahu a iniciaci důvěry je podmínkou udržovat s pacientem oční kontakt (Silverman et Kinnersley, 2010) a natočit se tělem k pacientovi (Robinson, 2006). K naladění se na náročný rozhovor pomůže vybavit si konkrétního pacienta před jeho příchodem, zná-li ho lékař z minulých návštěv. c/ Přes bohaté profesní zkušenosti a psychickou odolnost lékaře se jeho role může občas stát emočně velmi náročná, a proto je prospěšné věnovat několik desítek vteřin vlastnímu zklidnění před rozhovorem. Tip: Techniky mindfulness, kam spadá i vědomá práce s dechem, redukují stres (Janssen et al., 2018). Např. „čtvercové“ dýchání (4 : 4 : 4 : 4). Při sdělování špatné zprávy čelí lékaři stresu a neměli by zapomínat na laskavou péči i o sebe. Těmito zdánlivě nepatrnými kroky je možné předejít komunikačním chybám a podpořit pacientovu compliance. 2. Informace o struktuře rozhovoru Lékař představí strukturu rozhovoru. V jedné větě popíše, že: a/ se chce dozvědět, jak pacient svůj zdravotní stav teď vnímá a b/ poté s ním projde výsledky vyšetření a vysvětlí mu, co z nich vyplývá. Tip: Pokud by lékař ihned zmínil vyplývající diagnózu, zhoršení zdravotního stavu nebo změnu léčby, vzbudí u pacienta úzkost. Zúzkostněný pacient by se nemusel již od počátku dobře soustředit na sdělované informace (Bednařík et Andrášiová, 2020). 3. Utváření vztahu dotazováním, aktivním nasloucháním Chystá-li se lékař pacientovi sdělit závažnou informaci, jež zasáhne jeho dosavadní život, pak je výhodou mít s pacientem alespoň trochu navázaný vztah a rozvíjet důvěru. I pár minut stačí k dobrému osobnímu kontaktu, který se může vyvíjet ke kýžené spolupráci, pokud lékař udržuje oční kontakt, vnímá neverbalitu pacienta i svou, klade dotazy a aktivně naslouchá odpovědím. Lékař by měl projevit zájem o pocity a postoje pacienta tím, že se zeptá, jak se cítí, jak svůj zdravotní stav vnímá a co o něm teď ví. Ze studií (Weber et al., 1999) a praxe vyplývá, že vhodně projevený zájem o pacienta tímto způsobem přináší lékaři zásadní informace, jež následně šetří čas. Lékař: Prošel jste vyšetřeními a tak bych chtěl/a vědět, co o svém stavu víte? … Jak své potíže vnímáte? … Jak rozumíte tomu, co je ve zprávě? Ať již pacienta lékař zná z minulých návštěv či nikoliv, takto započatý rozhovor mu přinese důležité informace o osobnosti pacienta. Dozví se o temperamentu, emočním ladění, stupni energie či únavy, úrovni kognice. Vyplyne, co pacient o svém aktuálním stavu skutečně ví, čemu nerozumí, nebo naopak co si dobře pamatuje, a hned je patrné, na která témata se zaměřit. Tím lékař efektivně pracuje s časem. Pacienti z projevené empatie profitují (Decety, 2020). Empatická komunikace je důstojná, čas šetřící i protektivní. Aktivním nasloucháním lékař rozvíjí kýženou důvěru a předchází nedorozuměním, emočním afektům a konfliktům v průběhu dialogu, dále i případnému rozvoji úzkostných či depresivních stavů (případně PTSD), jež se mohou rozvinout po necitlivém sdělení špatné zprávy. Z odborné literatury i praxe vyplývá, že pokud byl pacient o svém zdravotním stavu informován nevhodně, může stadium šoku nebo některého z obranných mechanismů přetrvávat, a tím se fixuje maladaptace. Znakem maladaptačního mechanismu je komplikovaný proces léčby (Bednařík et Andrášiová, 2020). Snížená compliance se může projevit popíráním, bagatelizací závažnosti zdravotního stavu a odmítáním nebo nedodržováním léčby. 4. Sdělení výsledků vyšetření a zhoršení zdravotního stavu. Obranné emoční reakce Lékař rekapituluje výsledky vyšetření a dostává se ke sdělení špatné zprávy. Pacient může prožívat některé obranné reakce na stres: nejčastěji úzkost, vztek nebo zamrznutí. Všechny jsou přirozeně očekávatelné. Lékař by měl emoce pacienta akceptovat a pracovat laskavě i s vlastním napětím, (které může uvolnit dechem/napít se/změnit posturu apod.), aby se pro tento náročný okamžik mohl plně věnovat potřebám pacienta. Typ emoční reakce závisí na osobnosti. Extroverti své pocity otevřeně vyjadřují, zatímco introverti mohou působit zatuhle a mlčet. Lékař by měl i mlčení vnímat a vyzvat pacienta k verbalizování prožívání (např. „Můžete mi prosím říct, co se teď s vámi děje?“, „Pro některé lidi může být náročné o tom mluvit, jak to vnímáte vy?“). Lékařova empatie pacientovi uleví a pomáhá předcházet komplikacím maladaptace na stres. Někdy je třeba akceptovat, že pacient ani po citlivém vyzvání není schopen nebo ochoten sdílet své emoce: Vhodnou reakcí může být: „Chápu, že je teď pro vás těžké o tom mluvit.“ Tip: Vyhněte se levnému uklidňování: „To bude dobré“, „Vím, jak vám je.“ 5. Edukovat nebo uklidňovat? Oznámení závažné diagnózy nebo zhoršení zdravotního stavu může způsobit šok. Vyznačuje se zmatkem emocí, myšlenek a chování. Jsou známé reakce od pláče, rozčilení po emoční i myšlenkovou paralýzu. Rozbouřené stresové emoce oslabují kognitivní funkce. Konkrétně zabraňují soustředění na obsah a význam lékařových slov. „Výzkumy v této oblasti ukázaly, že pacienti jsou schopni zapamatovat si z tako-
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=